Snění je forma prožívání, psychický život, který se odehrává, když tělo spí. V různých dobách a kulturách a též psychoterapeutických směrech bývá snům přisuzován různý význam.

 

Existují přírodní národy, pro které je snové dění stejně reálné jako bdělá vědomá skutečnost. Indiánské kultury získávaly rady pro životní kroky prostřednictvím snů. U severoamerických indiánů měl sen význam prostředí, ve kterém se jedinec ocital v blízkosti duchů. Snová sdělení pak byla chápana doslovně a byla vzhledem ke svému původu závažná (podle Becker, 1992). Například u Huronů byl sen orákulem, které neomylně řídí a vede na cestě životem. Příkazy náčelníka nebyly vyslyšeny, pokud sen zaujímal jiné stanovisko (podle Dieckmann, 2004). Levy-Bruhl (1959) se zmiňuje, o národech v Nové Guineji, na Borneu a národě Lengua z Gran Chaka, pro které jsou snové události natolik reálné, že jedinec je dokonce zodpovědný za své chování ve snu někoho jiného. Východní filozofie dále zpochybňuje význam normální bdělé reality a učí, že náš bdělý hmotný život je jen snem.   

 

Jung (str. 195, Výbor z díla I.) definuje sen jako „spontánní sebezobrazení aktuálního stavu nevědomí v symbolické formě.“

„Sen je řečí nevědomí, je to jazyk obrazů, kterým nevědomí hovoří k našemu vědomému já.“(str.9, Dieckmann, 2004)

Sny jsou produkty nevědomí. Nevědomí jako matrice snů má samostatnou funkci, kterou Jung označuje jako autonomii nevědomí. Smysl snu se obvykle neshoduje s tendencemi vědomí ani neposlouchá naši vůli.

 

 

 

Výstavba snu se často shoduje se strukturou klasického dramatu. Můžeme rozlišit následující fáze snu:

1.      expozice – úvod do děje, objevuje se určení místa děje, jednajících osob, případně udání času;

2.      zápletka- rozvíjí se děj, mohou se vyskytnout komplikace a napětí;

3.      kulminace nebo peripetie – dochází k náhlému zvratu děje nebo rozhodující události;

4.      lysis – řešení krize třetí fáze nebo výsledek snové práce. 

 

U velmi dlouhých snů se mohou jednotlivé fáze opakovat. Každá změna scény a nová sekvence akcí pak representuje řešení předcházející části.

Při práci se snem se vyplatí všímat si a hledat prvky dramatické výstavby, neboť můžou pomoci při interpretaci.

 

Pro ilustraci snové struktury uvádím následující sen mladého muže:

„Byl jsem na služební cestě v Praze. Projížděl jsem ulicí, která byla nad městem. Bylo pozdě odpoledne a najednou mi vběhl před auto malý pes. - expozice

 Strhl jsem auto na krajnici a propíchl si pravou přední pneumatiku. Vystoupil jsem z auta a prohlížel jsem škodu na autě. Pes byl v pořádku a patřil nějaké dívce s bratrem. Žena byla velmi přitažlivá a já se přistihnul, jak se jí dívám na prsa. Ona si toho všimla a laškovně se usmála. Řekl jsem, že by mi měli vyměnit kolo, když nehodu způsobil jejich pes. Oni ochotně souhlasili a začali vyndávat rezervu z auta. Já si musel odskočit na toaletu. - zápletka

 Když jsem se vrátil, auto ani dotyční už zde nebyli. Hned mne napadlo, že auto ukradli. Rozběhl jsem se dolů z kopce a uviděl, jak právě sjíždějí do zatáčky. Seběhl jsem ze svahu a auto projelo kolem mne. - peripetie

 Neutíkal jsem a hadi se začali mít na pozoru“ .- lysis

 

Někdy se na konci snu závěrečné rozuzlení či řešení nedostaví. Můžete to naznačovat, že v současné době není řešení situace dostupné. Jacobi (1940) uvádí, že sny, které postrádají lysis, naznačují nezdravý vývoj v životě snícího, lze podle nich usuzovat na špatnou prognózu. Dieckmann (2004) se domnívá, že v praxi jsou takové úvahy vždy ošidné, neboť nelze s jistotou určit, zda lysis skutečně nebylo přítomno nebo si ho snící pouze nevybavuje. Dle jeho názoru lze nezdravý vývoj určit spíše na základě rozboru symboliky a postoje snového já vůči obsahům nevědomí.

Při výkladu je vždy dobré všímat si, jak se chová snové ego a dění kolem snového ega. Snové já je entita, kterou snící zakouší jako „já“. Representuje individuální centrum vědomí ve snovém světě. 

 

 

 

Ve své terapeutické práci se setkávám s různými reakcemi klientů na nabídku možnosti práce se sny. Často se vyskytnou především na začátku terapie jisté problémy, které brání hlubší práci se snovým materiálem. Část klientů chápe sen téměř jako patologický projev a domnívají se, že nemít sny je známkou normality, a pokud už snění probíhá, pak musí být pouze příjemné. Jiná skupina klientů tvrdí, že sny se jím nezdají a případně pokud sní, tak si obsah snu nezapamatují. Takovýto postoj často bývá projevem odporu. Někteří klienti nechápou důvod, proč by se měli navíc zatěžovat rozborem svých snů, když už jejich bdělá realita je stresující. Jiný klienti mají odmítavý a znehodnocující postoj vůči snové realitě. Sny pro ně nemají žádný význam. Drží se hesla: „když je den, tak neplatí žádný sen“. Někteří klienti ochotně nosí své sny, ale pak nejsou schopni asociovat ke snovému dění. Například místo vlastních asociací přinášejí výklad podle babiččina snáře. Jiní klienti projevují až nadměrné nadšení pro snovou práci, ale jejich přístup je mnohem více útěkem od životní reality než opravdovou prací na sobě. S další skupinou klientů se intuitivně obávám pouštět do rozsáhlejší snové analýzy, aby nedošlo k ještě většímu ohrožení já nevědomým materiálem nebo odtržení od bdělé reality.

Dieckmann (2004) rozlišuje dva základní typy klientů vzhledem k počátečnímu přístupu k práci se snovým materiálem, mezi těmito extrémními typy existuje množství přechodů:

1.      poušť – mají jen málo snů, které jsou velmi krátké, nebo dokonce tvrdí, že se jim sny nezdají, jejich nevědomí se jeví jako pouštní krajina;

2.      záplava – od počátku léčby přinášejí velké množství dlouhých a barvitých snů, jejichž líčení může zaplnit celé hodiny, zde vypadá nevědomí jako záplava.

Dle Dieckmanna u obou obecných typů chybí správný přístup k nevědomí a terapeutický postup musí být odlišný. V případě pouště musí analytik pečlivě pátrat po každém náznaku možného pramene a podporovat jeho vytrysknutí. Samozřejmě je třeba být opatrný, neboť blokáda mezi vědomím a nevědomím může mít své hluboké opodstatnění – např. u klientů s velmi slabým já, kde hrozí zahlcení nezvladatelnými obsahy nevědomí. V případě záplavy je situace opačná. Hranice mezi vědomím a nevědomím je narušená, nevědomé obsahy postupují jako záplava do vědomí. Analytik se pak musí snažit o obnovení zdravé hranice mezi vědomím a nevědomím. Silný tok musí být regulován. I v případě těchto klientů však může být užitečné správné pochopení snu, které umožní, aby si nevědomí našlo samo cestu, jak zvládnout povodeň. Dieckmann se dále zmiňuje, že nejvíce narušený bývá zpravidla takzvaný „normální pacient“, který přinese každou hodinu jeden středně dlouhý sen, na rozdíl od pacientů, kterým někdy sny chybí nebo se u nich vyskytnou jako povodňová aktivita. 

 

Terapeutická práce se snem není snadným mechanickým výkonem, ale mnohem spíše uměním, což se dá samozřejmě říci o psychoterapii vůbec. Terapeut si nemůže dovolit spoléhat na své jasnovidné schopnosti či zjevení, tak jako prorokové a mudrci dávných dob. Ani nemůže použít jednoduché metody výkladu na základě předem stanoveného významu snových obrazů, jak to nabízejí například lidové snáře. Při takovém přístupu by snové obrazy přestaly být symboly a změnily by se na znaky. Nebyla by respektována jedinečnost snícího a jeho specifická historie, jedinečnost psyché a životního kontextu. Základním předpokladem úspěšného výkladu snového dění je znalost kontextu.

 

 

Ideální (v praxi nezcela uskutečnitelné) předpoklady pro vytvoření úplného kontextu předkládá např. Dieckmann (2004):

1.      představa o současném stavu vědomí;

2.      představa o aktuálním problému včetně jeho kořenů v osobní historii;

3.      událost, která bezprostředně vyvolala trauma;

4.      subjektivní a objektivní asociace snícího;

5.      objektivní asociace analytika – přiřazení archetypových analogií ke snovým motivům;

6.      představa o přenosových a protipřenosových obsazeních, které ke snu náleží;

7.      ve zvláštních případech (psychózy, děti) též objektivní informace třetích osob.

 Do tohoto výčtu bych mohla ještě doplnit znalost kontextu snové série.

 

Jung ve stati „O podstatě snu“ dělí postup při výkladu snového materiálu do dvou hlavních částí:

1.      záznam kontextu – prostřednictvím nápadu snícího se u všech nápadných podrobností snu zjišťuje jejich významový odstín, tato fáze je podle Junga jednoduchou mechanickou prací;

2.      vlastní interpretace snu – je na rozdíl od první fáze náročným úkolem, který klade velké nároky na analytika – v oblasti vcítění, kombinačních schopností, intuice, rozsáhlých znalostí a jisté vnímavosti srdce.

Prvním krokem v procesu porozumění snu je tedy provokování asociací klienta k nápadným obrazům snu. Specifickými otázkami je klient vyzván, aby pověděl, co se mu spontánně vyjevuje v mysli ve vztahu ke snovým obrazům. Dieckmann (2004) navrhuje vysvětlit pacientovi, ať se krátce soustředí na motiv, a pak se opět uvolní a volně se oddá spontánním nápadům, i když zdánlivě nesouvisejí s daným obrazem. 

Ve výše uvedeném snu by např. snící asocioval k postavě ženy: „Je svůdná a nebezpečná, flirtuje a zároveň je trochu nepřátelská. Připomíná mi hrdinku seriálu Sex ve městě. Takovýto typ žen mne přitahuje.“ 

Svůj význam mají i asociace analytika. Vlastně ani není možné se jim vyhnout a někdy mohou být velice užitečné. Wyly varuje před unáhleným předkládáním asociací klientovi, aby nedošlo k nechtěnému zaměření klientovy pozornosti na analytikovy předem dané představy. Teprve analyzandem hluboce procítěná „aha“ odpověď může být jediným a skutečným potvrzením správnosti analytikových asociací či interpretací. Doporučuje předkládat své asociace způsobem, který umožní klientovi, jak jejich přijetí, tak i odmítnutí. 

Další metodou je amplifikace. Jedná se o rozhojňování snového dění prostřednictvím materiálu, který se nachází mimo osobní historii snícího.

 

Někdy se pod pojmem amplifikace rozumí jakékoliv rozhojňování či obohacování snových obrazů, pak je asociování jedním z druhů amplifikace. Například James Hall (1977) rozlišuje 3 úrovně amplifikace:               1. bezprostřední, která čerpá materiál z osobního nevědomí analyzanda (vzpomínek a pocitů); 2. čerpá ze zdrojů daného kulturního prostředí; 3. čerpá z archetypových obrazů obsažených v asociacích z folklóru, mytologie, religiózní tradice atd. První úroveň obvykle přichází od analyzanda, zatímco druhá a třetí úroveň bývá za určitých okolností produkována analytikem.

 Též bývají asociace členěny na objektivní a subjektivní. Kde subjektivní pocházejí z osobní a individuální prožitkové sféry snícího, zatímco objektivní vycházejí z lidské kolektivní psyché.

 

Jung zastával názor, že pouze osobní asociace klienta nemohou v určitých případech vést k objasnění snového sdělení. Pouhé asociování osobního materiálu ke snovým obrazům považoval za kauzální a reduktivní postup, který vede jen k minulým vzpomínkám. A selže pokud se ve snu objeví obrazy kolektivního nevědomí. Pro tyto případy vyvinul metodu amplifikace – rozšiřování snového obrazu prostřednictvím paralel z oblasti kulturní a archetypové, prostřednictvím analogických mytologických obrazů. Analyzand však nemá být nucen do exkurzu v klasické mytologii. Analytik má předkládat výsledek svého amplifikačního procesu, ne proces samotný.

Využití amplifikace by se mělo dle Halla (1977) řídit pravidlem: Osobní asociace analyzanda mají přednost před amplifikacemi z oblasti kultury a ty mají přednost před amplifikacemi archetypovými. Pokud sen může uspokojivě vysvětlit nižší úroveň amplifikace (osobní asociace), pak nepoužívat úrovně vyšší.

Objektivní asociace či amplifikace nemusejí vycházet pouze od analytika, ale může je produkovat také spontánně analyzand.

 Například ve dříve uvedeném snu snící detailně popsal především druhého hada. Po dotazu, co jde snícímu hlavou, když se zamyslí nad takovým hadem. Snící odpovídá: „Připadá mi jako král hadů. Žije všude a útočí na každého, aby ho vyzkoušel. Nedělá to proto, že by byl zlý, chce jen vyzkoušet, co je v lidech. Ale rozhodně u toho zle vypadá. Kdo jeho zkouškou projde nemusí se hada bát.“

Analytika by mohly např. napadnout amplifikace: Had jako atribut ženských božstev, např. Krétská Velká Bohyně, která v každé ruce drží hada. Symbol hada v křesťanství jako svůdce z ráje a jeho úzký vztah k ženě – svedené Evě. Hádek kundaliny jako symbol libida, života a vesmírné energie. K tomuto snu se nabízí doměnka, že hadi a ženská postava a bratrem (z první sekvence snu) vyjadřují identickou psychickou skutečnost v různé symbolické podobě. Můžu se domnívat, že zde dochází ke konfrontaci s ženstvím a to především v oblasti chronického světa pudů. Snící je svůdnou a nebezpečnou animou přitahován, měří si s ní své síly a ukazuje se, že v této konfrontaci obstál – vzbudil určitý respekt. Zároveň lze uvažovat o tom, že k opravdovému styku či spojení mezi snovým já a animou či symboly hadů zatím nedošlo. Snové já pouze flirtuje se ženou a pak odchází na toaletu, s hady soupeří tak, že jim uhýbá. Nenechá se od nich ušknout. Lze se domnívat, že konfrontace s hadím králem ještě zcela neskončila. Jakoby šlo teprve o první měření sil, ve kterém snící uspěl. Jeho postoj vůči hadímu králi není nepřátelský, má pro něho spíše povahu výzvy, se kterou si měří své síly.

 

John Hill (2003) zdůrazňuje význam kontaktu se svými emocemi pro porozumění snu. V praxi si nechává sen vyprávět dvakrát – poprvé se soustředí na obsah, podruhé zavře oči a soustředí se na emoce. Sen chápe jako příběh o našich emocích, a proto je nezbytné být s prožíváním v kontaktu. Primární je pro něho být zapojen, zahrnut do snu a interpretace je až na druhém místě.

Dieckmann (2004) považuje za konečné kritérium správného výkladu následný léčebný či pomocný účinek pokroku v terapeutickém procesu. Co se týká kroků výkladu, zdůrazňuje důležitost pacientových asociací ke snovým obrazům jako předpoklad správné amplifikace. Následně během vytváření amplifikací a vlastního výkladu musí analytik spoléhat na své subjektivní prožívání – pocit vycházející z vlastní intuice a empatie s pacientem. Vlastní subjektivní citová reakce, pocit jistoty, má být ústředním kritériem technického zásahu.

Lze si v této souvislosti položit otázku: Jaké jsou vlastně účinné faktory podílející se na léčivosti snového rozboru a jeho pochopení? Můžeme se také ptát dále, zda existuje pouze jeden možný pravdivý výklad snu nebo zda je sen do jisté míry projekčním plátnem s množstvím symbolů, na kterém lze spatřit a vyložit řadu příběhů, přičemž mnoho z nich může být doprovozeno klientovým „aha“. Irvin D. Yalom (2002) například zaujímá ke snům pragmatický přístup a radí: rabujte a vytěžujte sny k usnadnění terapie. Sny využívá ve prospěch terapeutického pokroku, aniž by hloubal nad otázkou, zda právě tento výklad je jediný správný, a aniž by se snažil podat úplný výklad snu.

 

 Jung upozornil na zvláštní význam iniciálního snu pro diagnózu a celou terapii. V iniciálním snu by měla být akcentována základní problematika pacienta i jeho představy, kam má směřovat další vývoj. Má tedy mít určitý prognostický význam. Osobně se zajímám o potenciál iniciálních snů klientů. V některých případech se stane, že iniciální sen obrazně vyjádří problematiku klienta velice zřetelně a navíc dá i doporučení k postupu léčby. Jindy se iniciální sny jeví jako nevýrazné. Často se zdá, že jejich význam není v ničem výjimečný a odlišný od významu snů následujících.

V terapeutickém vztahu a procesu mají svou důležitost nejen sny klienta, ale i sny terapeuta o klientovi. Nechat si zdát o klientovi, může být zdrojem nečekaných vhledů a námětů.    

 

Na závěr bych chtěla připomenout Jungovo varování proti přeceňování významu snu, chápání snu jako morálního poradce či psýchopompa, který neomylně vede životem.

„Zkušenost mi ukázala, že při určité znalosti psychologie snu dochází snadno k přeceňování nevědomí, což je na újmu síly vědomého rozhodování. Nevědomí však funguje uspokojivě pouze tehdy, když vědomí plní své úkoly na pokraji svých možností. Sen snad může doplnit to, co ještě schází, nebo pomoci dál tam, kde selhala i naše nejlepší snaha.“(str. 238, Základní otázky analytické psychologie).

 

 

 

 

 

Dieckmann, H., Sny jako řeč duše, Portál, Praha 2004.

Franz, M.-L. von, Sen a smrt, Portál, Praha 2000.

Hillman, J., Sny a podsvětí, Portál, Praha 1999.

Jung, C. G., Výbor z díla, sv. I. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1996.

Jung, C. G., Výbor z díla, sv. V. Snové symboly individuačního procesu, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999.

          Yalom, I.D., Chvála psychoterapie, Portál, Praha 2003.