Práce se snovým materiálem je neodmyslitelnou součástí analytické psychologie a psychoterapie. O přinesení snu do vědeckého povědomí se zasloužil především S. Freud svou prací „Výklad snů“ z roku 1900. V současné době se práci se sny věnuje řada psychoterapeutických škol. A to nejen hlubinně dynamické směry, ale také směry primárně orientované na myšlení a chování jako kognitivně-behaviorální terapie. Jednotlivé směry se ovšem liší v přístupu ke snu a jeho výkladu, jakož i v tom jaká důležitost je snu v rámci terapeutického procesu přikládána.

Význam snu byl však rozpoznán již daleko dříve, než se o snění začala zajímat vědecká obec. Například jak velkou roli hrál sen v židovství můžeme vytušit ze starého zákona. Důležitost registrace a výkladu snů bývá často zdůrazňována v kontextu různých náboženství a duchovního vývoje obecně.

l. Upadám do spánku, odlétám do snu, tam se jen rozhlížím a tiše žasnu,
že život nemá konec je to dlouhá tenká nitka, já jsem provazochodec a po té nitce kráčím
a nevím kam…
2. Probouzím se do snu, denně několikrát, ve snu tiše žasnu co všechno může se stát.
Život nemá obzor, prostě nezahlédneš konec, Nemám na něj žádný názor, jsem jen
provazochodec.
REF: Po provaze chodím o bílý holi a když spadnu dolů tak to jenom trochu bolí.
Po provaze chodím i když se trochu bojím,
provaz je můj život a já na něm visím.

SKRZNASKRZ

Odpověď na otázku, co je účelem snění, nachází Jung v procesu kompenzace. Princip kompenzace považuje za obecné pravidlo fungování jak fyzického tak i duševního života.

„Duše jako seberegulující systém je vyvážena stejně jako život těla. Všechny děje, které zajdou příliš daleko, vyvolají okamžitě a nevyhnutelně kompenzaci, bez níž by neexistovala ani normální látková výměna, ani normální psýché. V tomto smyslu můžeme považovat nauku o kompenzaci za základní pravidlo psychického chování. Příliš málo zde způsobí příliš mnoho tam. Proto je také vztah mezi vědomou a nevědomou skutečností kompenzační.“(str. 149, Výbor z díla I.)

Naše sny (jako produkty nevědomí) tedy kompenzují jednostranné postoje vědomí, které se uplatňují v aktuálním stavu. Jedná se o princip jakési psychické homeostázy. Jung podrobněji definuje kompenzaci jako „vzájemné vyvažování a srovnávání či urovnávání rozmanitých údajů nebo stanovisek, při němž dochází k vyrovnávání nebo nápravě.“( str. 227, Výbor z díla I.)

Zde vyvstává otázka, zda toto vzájemné vyvažování a srovnávání údajů, které vede k nápravě, je opravdu funkcí snění nebo až činností bdělého ega, které sen reflektuje. James Wyly se na základě neurofyziologických výzkumů a stanovisek Whitmonta (1990) přiklání k názoru, že sny nekompenzují postoje ega, i když je pojetí kompenzační funkce snu v praxi velmi užitečné. Domnívá se, že pro potvrzení hypotézy o kompenzační funkci by bylo nutné, aby platil předpoklad, že sen je účinný pouze, pokud je zapamatován. Tento předpoklad neurofyziologické výzkumy Winstona (1990) vyvracejí. Winston na základě výzkumu krys dospěl k závěrům, že sny probíhají, když psyché integruje nové zkušenosti s dříve zapamatovaným materiálem. Během spánku dochází ke zpracovávání informace důležité pro přežití, která se pak stává jádrem nevědomí. Sny nemusí být zapamatovány a uvědoměny, aby fungovaly. Z jiných pozic vyvrací kompenzační teorii E.C. Whitmont. Na základě spekulací o „mytopoetické vrstvě nevědomé psyché“ charakterizuje snění jako integrativní proces doplňující, či kompletující psychologickou zkušenost. Sny přinášejí nejen osobní historii, ale také transpersonální materiál z kolektivního nevědomí. Vše neustále reorganizují, doplňují a ucelují v reakcích na každodenní životní zkušenosti. Přítomné události jsou tak soustavně včleňovány do souboru zkušeností, do nevědomí, které transcenduje životní rozměr jedince. Individuum je ovlivňováno kumulativní historickou zkušeností lidstva a tato zkušenost neustále roste s novou individuální zkušeností. Zapamatování a výklad snu může dát podnět ke kompenzaci vědomého postoje, ale to je již funkcí vědomého ega, nikoliv snění.

Námitka, že kompenzační funkce snění vyžaduje uvědomění snu, zřejmě pro Junga neměla opodstatnění, neboť tvrdil, že sny kompenzují vědomé stanovisko, i když nejsou zapamatovány. Kompenzace probíhá jako přírodní proces bez nutnosti uvědomění. Analýza snů však tento proces zdokonaluje.

Jung považoval za nutné striktně rozlišovat mezi komplementací a kompenzací. Pojem komplementace hodnotil jako nevhodný pro vysvětlení všech způsobů chování snu. Komplementaci chápe jako příliš úzký, omezený pojem, který charakterizuje vázaný doplňkový vztah. Komplementací nedochází ke srovnávání a vyvažování. Pojem komplementace může také naznačovat jistou druhořadost nevědomí – jen jako doplňku vědomého života. 

Osobně se domnívám, že sny opravdu často kompenzují vědomý postoj. A nejde jen o komplementaci – doplnění celku, neboť samy sny mohou být vůči vědomému postoji kritické. Dále si myslím, že kompenzace působí, i když sny nejsou zapamatovány a pochopeny, ale při zvědomění je kompenzační účinek silnější.

Kompenzační funkce snů se uplatňuje v různé intenzitě podle toho, jak se vědomý postoj odlišuje od optimálního stavu. Je-li postoj vědomí v harmonickém souladu s aktuální životní situací (tedy optimální), pak sen zastává stejné mínění a tendence vědomí zdůrazňuje. Pokud stanovisko vědomí jen mírně balancuje okolo optima, sen přináší možné varianty vědomého postoje. Jakmile jsou vědomé tendence výrazně nepřiměřené k životní situaci, vyjadřuje sen protikladné stanovisko.

Jung zde naznačuje, že idividuační proces tvoří základ psychologické kompenzace. Shodně s tímto tvrzením se domnívám, že vývoj či individuační proces je jádrovou funkcí snů. Zatímco kompenzace je spíše prostředkem k dosažení cíle. Napadá mě v této souvislosti příměr k artistovi na laně. Ten nejen balancuje pomocí tyče ze strany na stranu, aby získal rovnováhu – kompenzační funkce. Ale zároveň stále postupuje vpřed, směřuje k cíli, bez jehož dosažení by vystoupení nemělo smysl ani půvab. Konečným cílem akrobata je jeho vlastní sebeuskutečnění jako celistvého individua. 

„Člověk, který si je vědom já, znamená jen část živého celku a jeho život nepředstavuje ještě uskutečnění celku. Čím více je pouhým já, tím více se odštěpuje od kolektivního člověka, jímž je také, a dostává se dokonce vůči němu do protikladu. Jelikož ale vše živé usiluje o svou celost, probíhá ze strany obecné lidské bytosti v nás vůči nevyhnutelné jednostrannosti vědomého života neustálá korektura a kompenzace s cílem konečné integrace nevědomí do vědomí, nebo lépe asimilace já do obsáhlejší osobnosti.“ (str. 233, 234, Výbor z díla I.)

Během analýzy vlastních snů, jsem nabyla dojmu, že řada mých snů nemá kompenzační charakter. Mnohokrát se jednalo spíše o konstatování aktuálního duševního stavu nebo o vyjádření nových životních možností, aniž by sny zřetelněji kompenzovaly stav vědomí v daném okamžiku. Jakoby jen ukazovaly možný růstový potenciál. Osobně si myslím, že kompenzační funkce snů je poněkud přeceňovaná. Zatímco se málo zdůrazňuje, že sny jsou především ve službách individuačního procesu. Slovy mého příměru: Když provazochodec ztratí rovnováhu, tak se především snaží vybalancovat, což může někdy trvat déle a vypadat třeba i dramaticky. Jindy však je stabilní a udělá řadu kroků, aniž by musel kompenzovat nerovnováhu. Kladu si otázku, zda předpoklad, že sen má vždy kompenzační funkci, nemůže někdy deformovat skutečný obsah snu.

Jistě z hlediska psychoterapeutické praxe je výhodnější zdůrazňovat právě funkci kompenzace. Jednak proto, že do terapie přicházejí obvykle lidé, kteří ztratili duševní rovnováhu. A také proto, že terapie často netrvá tak dlouho, aby byl idividuační proces ve snové sérii zřetelný. A především kompenzační funkce snů poskytuje důležitý námět pro terapii, neboť jejím významným cílem je uvést vědomí a nevědomí do souladu. 

Literatura: Jung, C. G., Výbor z díla, sv. I. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1996.